Gumbalkan 2022
Skoropodzimní edice
Jedeme na Gumbalkan?
To mi takhle jednou napsal můj bratr a k přiloženému odkazu na web doplnil, že jeho žena řekla, že jedu s nimi…
Bez dlouhého rozmýšlení jsem odpověděl, že ANO. Ikdyž to vlastně nebyla otázka 😀
Jako odpověď následovala fotka tátova starého auta…
Tím bylo rozhodnuto.
Následoval neúspěšný pokus o přihlášení se na letní edici. Systém byl pro velký zájem tak přetížený, že se zhroutil. Když se systém povedlo zprovoznit, bylo během několika minut vyprodáno. I přes nekonečné aktualizování stránky jsem nebyl mezi těmi šťastnými.
Po několika týdnech přišla potěšující zpráva „…bude skoropodzimní edice…“. Tentokrát už se přihlášení týmu „Pohřebáci z Rakvic“ povedlo a mohlo začít plánovaní.
Přípravy
Auto bysme měli a co dál?
Zahrádka, světla, šnorchl, pořádný kola, kryt pod motor, štýl…
Ve všem jsme měli celkem rychle jasno, ale nejdřív musí fungovat technika, tak šup do práce.
Vzhledem k tomu, že aktualně žiju ve Švýcarsku a bratr v Rakousku (kde stojí/parkuje i auto), bylo nutné si práci nějak rozdělit. Čili já zařídím vše co lze udělat bez auta a brácha bude dělat na autě. O velikonocích se sejdeme a všechno smontujeme dohromady.
Jak to dopadne, když dáte projektantovi za úkol vyrobit zahrádku na Gumkáru? 😀 Přesvěčte se sami…
Fáze I.
Přes zimu se bráchovi podařilo prověřit stav auta a dát dohromady ty nejhorší neduhy. Vyměnil čepy a ložiska na přední nápravě, vyvařil podlahu, prahy a lemy, tak aby se auto dalo zvednout na hevér. A vše zakončil úspěšnou STK.
Já jsem mezi tím vyrobil zahrádku včetně přepichového osvětlení a zajistil nezbytné součástky pro další instalaci a úpravu vzhledu auta. Zahrádka sedla na auto, jak se lidově říká: „Jako prdel na hrnec“. Zapojení elektroinstalace doplněné osvětlením interiéru už pak byla hračka.
Jako kryt motoru posloužila stará nabouraná kapota z Octavie I, která se válela známu za dílnou. Po pár úpravách, za které by se nestyděli ani Pat a Mat, byl kryt hotový.
Úprava sání proběhla osvědčenou technikou pomocí odpadního potrubí v kompinaci s elektroinstalační chráničkou. V Lidlu jsme koupili černou folii na okna a celý zadek auta zatmavili.
Zbývala už jen barevná úprava auta. Kapota byla už skoro celá sloupaná, takže se obrousila a válečkem se na ni nanesl nový závodní lak 😀 Zbytek auta jsme taky trochu poléčili, ať neděláme ostudu…
Ostudu jsme nedělali, ale hned při první cestě do města byl brácha zastaven Policií ČR. Důvod? „Kluci si chtěli prohlídnout auto…“ což samozřejmně nepřiznali… 😀
Čára přes rozpočet
Přípravy byly v plném proudu, když přišla nečekaná zpráva, jako rána z čitého nebe. Bráchovi zrušili dovolenou a posílají ho na 3-denní školení… Ha-Ha… I přes veškerou snahu se s tím nedalo nic dělat.
Nezbývalo nic, než si k sobě najít nějakého spolujezdce. Zní to jednoduše, opak je ale pravdou. Člověk přece jen nepojede Gumbalkan jen tak s někým. Krom peněz a práce, které jsme již do auta investovali, bylo nezbytné aby se dotyčný také podílel na dokončovacích pracech. Bohužel to dopadlo, tak že každý, kdo se ozval „by jel, ale…“
Až mě přešla chuť na nějaké domlouvání se, ze kterého stejně nic nebude a rozhodl se, že pojedu sám. Domluvil jsem se radši s týpkem, kterému jsem „prodal“ plán na moji zahrádku za basu piv (kterou jsem mimo jiné nikdy nedostal.. 😀 ), že pojedeme dohromady ještě s jednou další posádkou. Jak se později ukázalo, byla to dobrá volba 🙂
Plánování
Ve chvíli kdy přišel itinerář, jsem se pustil do plánování trasy. Respektive „plánování“ je silné slovo, neboť jsme jen přepsal všechny body do map a spojil je nejkratší možnou cestou. Výsledkem byla trasa asi 2300km. Tim veškeré plánování skončilo, bo na víc nezbyl čas…
Fáze II.
Týden před startem
V mezičase se objevil problém s netěsností hydrauliky, proto se to podíval „pan doktor“. Bohužel po jeho zásahu již nebylo možné zpět namontovat kryt hydralického potrubí na podvozku. Byl to stejně jen kus plastu, který by v terénu stejně ničemu nepomohl. Proto jsme se rozhodli vše zaplechovat, neboť utržená hydralika by znamenala konec cesty.
Při jedné z návštěv u známeho ve sklepě jsem narazil na koncovku výfuku o průměru 90mm ze Subaru Impreza. No to víte, že jsem ji tam nenechal ležet… ;-D autu to přidá minimálně 15 koní 😀
Šotolinové gumy se nám vzadu nevešli do podběhů, ale 5 minut s flexou vše vyřešilo.
Krvavé nálepky na kapotě byly tak kvalitní, že za ty 4 měsíce byly modré namísto červené. Takže jsme je sundali, zbytky lepidla jsme chtěli umýt čističem na brzdy. No umyli jsme je, ale i s barvou… 😀 Inu kvalita z Amazonu… Takže se kapota znovu obrousila a dostala nový lak. Jelikož už jsme ale neměli nové nálpky, tak jsme si museli pomoct jinak, ale výsledek je nakonec o dost lepší. Obětí se stal 7-letý synovec 😀
Když jsem borcům poslal fotky jak se vyvýjejí přípravy, dostal jsem odpověď „Ještě by to chtělo mrtvolu v pytli na střechu“. To bych nebyl já, abych to nevzal jako výzvu – „Chalenge accepted“. Zbývalo už jen pár hodiny do odjezdu a když garáží procházela švagrová, hned jsem ji sdělil své plány a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Její jedna rukavice (druhou prý bohužel ztratila…) a rukáv z mích starých montérek vytvvořili to co ještě scházelo.
Malá dávej a jedeeem….
Den 1.
20.08.2022
Start => Slovensko
Den D je tu.
Cestu na start jsem započal už v pátek, ale s tím že se po cestě ještě zastavím za tátou, který byl ve Zlíně na závodech Dráhových automodelářů. Jízda byla zajímavá, hlavně nezvyk na to jak se auto chová s nákladem na střeše. Člověk by řekl, že tam toho není až tak moc, ty bedny jsou z půlky prázdné. Bohužel tím že v autě není skoro nic, protože jsem si tam udělal lůžkovou úpravu, celkem podstatně zvedlo těžiště auta, tak snad to bude v pohodě a vše bude držet.
Na startu jsem se potkal s „Kundičkama“ a „Borci z Nákupu“, stejně tak jako se čtyř-stovkou další bláznů této při dnešních zenách PHM „luxusní“ dovolené.
Asi po hodině od oficiálního startu sme se taky dokodrcali přes startovní čáru a vyrazili vstříc dobrodružství.
Dojeli jsme až za Spišškou Novou Ves, kde jsme na louce pod lesem utábořili. Setmělo se rychleji, než by se nám líbílo, ale s tím co jsme měli na autech namontvoané za světla, jsme potmě neseděli. Za světla jsme ještě stihli na Mimoně namontovat Megafon. Čehož jsme po chvíli, co se toho Karel ujal, velmi litovali.
Den 2.
21.08.2022
Slovensko => Maďarkso => Rumunsko
Po skromné snídani jsme sbalili kemp a vydali se pomalu na cestu. Trochu se mi nepozdával zvuk auta, jakoby byl prasklý výfuk, rychlá kontrola však nic neodhalila a tak jsme vyrazili.
Projeli jsme zbylé body na slovensku, prošli se po náměstí v Košicích a zamířili do Tesca na nákupy. Hlavní položka seznamu -Pivo- (na úplatky, samozřejmně) 😀 Rychlé občerstvení (řidiči si dali jen nealko) a jedeme dál.
V Maďarsku nás hned první obec přivítala pěkně odfrézovanou silnicí. Hned jsme toho využili a dali si slalom mezi kanály 😀 Byla to sranda, až do té doby než se mi po vyřazení z pod auta začal ozývat neskutečný randál. Volám do vysílačky na ostatní, ale nikdo nereagoval. U posledního domu v dědině jsem teda zastavil, toho už si všimli.
Zvedli jsme auto a hned bylo jasno, moje ranní předtucha byla správná – upadený výfuk za katalyzátorem. Pokusili jsme se to nějak upenit abysme s tím dojeli aspon k nejakému servisu, marně. Šli jsme se s Karlem zeptat chlapů, co u onoho posledního domu v dědině právě montovali plot, jestli by nám neuměli pomoct. Po krátké domluvě rukama-nohama nám nabídli, že to zavaří. Za necelou půlhodinu bylo hotovo. Chlapům jsem zaplatil balíkem českych piv a mohli jsme pokračovat dál. 🙂
Písečná cesta k věži v lese byla dosti zábavná. Avšak někteří za ni nedobrovolně zaplatili. Karel otevřel dveře od auta právě ve chvíli, kdy jsem se na písku otáčel. Kvůli nerovnostem mi přitom prohrábly kola a písek od nich nalítal otevřenými dveřmi přímo do auta… 😀
Po úklidu auta jsme se vydali na rumunské hranice, cesta byla celkem krátká na rozdíl od čekání na hranicích. Strávili jsme tu asi 2 hodiny, auta se ani nestartovali, jen se odbrzdili a potlačili o několik metrů.
Nakonec jsme přes hranice ale dostali a dojeli až do Oradea, kde nám o pár minut před nosem zavřeli staré město. Nezbývali nic než najít místo kde dnes přenocujeme. To jsem našli u řeky kousek za městem.
Den 3.
22.08.2022
Rumunsko
Ráno jsme sbalili kemp a já se rozhodl přehodit kola. Přičemž jsem zjistil, že teče hydraulika na pravym předním kole. Únik nevypadal až tak hrozný, tak se mi v tom nechtělo moc vrtat, dolil jsem kapalinu a budu to sledovat.
Kempování u vody mělo svůj důvod a ranní očista na sebe nenechala dlouho čekat. Osvěženi jsme se vydali na cestu. V každé prodejně náhradních dílů, kterou jsme potkali jsem se snažil koupit další olej na dolívání, marně… snad to vydrží, už nemám ani kapku.
Dnešní plán sliboval spoustu zábavy mimo silnice. Cestu z „Měsíční krajiny“ k dalšímu bodu jsme si chtěli zkrátit lesem. Slepá ulička! Po půl hodině jízdy terénem jsme potkali další dvě posádky, od kterých jsme se dozvěděli, že je cesta neprůjezdná. Otočka. Ze zkratky nebylo nic, ale užili jsme si s auty v blátě 🙂
Následující bod byla vypuštěná přehrada, bohužel mě navigace poslal ze špatné strany a tak jsme minuly ten nejzábavnější úsek (což jsme zjistili, až ze zveřejněných videií ostatních posádak) :_( Dali jsme si oběd a využíli suchého rovného terénu ke krátkému servisu. Nemám olej do hydrauliky, ale tlumič se mi povedlo přetěsnit, to by mělo vydžet. Prašíkovi se přehřívá brzda, rozhýbání brzdiče snad pomůže. Jedné z projíždějících posádek jsem „prodal“ 4 ventily do kol za láhev pálenky.
Po krátké zastávce u vodopádu „Cascada Iadolina“ následovala ještě kratší cesta. Po pár zatáčká nás v jízdě zastavil přes cestu stojící domíchávač. Zúsob výstavby zdejších silnic je mi záhadoou, ale budiž. Po asi púl hodině jsme mohli pokračovat dál. Následoval asfaltovaný úsek, který přerušovaly jen nepostavené mosty. Absenci vozovky a mostů začili kameny nasřkané signalním sprejem, jedna šipka pak ukazovala objížďku… Bezpečnost především… 😀
„Poplach v oblacích“
Rumunské (ne)cesty nás dovedli až na úpatí hory „Vârful Cucurbăta Mare“, kde jsme dojeli další posádky. Šnečím tempem jsme se za nimi vlekli po kamenité lesní cestě už asi 20 minut než mě to přestalo bavit. Volám do vysílačky „To je nudááá!! Nepředjedeme je?“. V zápětí se ozvalo „Ukaž jim to!“. Toho jsem se chytil, ikdyž byla cesta relativně úzká, pořád zde bylo ale dost místa na to abycho auta předjeli.
Podřadil jsem, dal blinkr a krátkým zatroubením, dal najevo co se bude dít. S hrabajícími koly a oblakem kouře jsem auta před námi předjel. Ostatní mě následovali. Nasazené tempo už jsem nepovolil a pálíl to po štěrkové cestě vstříc vrcholku. Užíval jsem si každý metr té cesty na plno, žádný z jezdců rally by se za tento výkon nemusel stydět.
Těsně pod vrcholkem bylo rozcestí, jedna z cest vypadala hůře než ta druhá. Stopy od kol naznačovali, že už tudy někdo jel. To je výzva, jedem. Zprvu to bylo v pohodě, kola hrabaly, ale i přes značné stoupání auto razilo vpřed. Když jsem se přehoupl přes horizont, nestačil jsem věřit svým očím. Cesta se zúžila na polivu, na jedné stranně skála a na druhé sráz. Namísto štěrku teď na cestě bylo kamení a balvany. Kličkoval jsem mezi nimi jako zajíc, cesta byla pořád prudší a prudší. Ted už nění cesty zpět, plyn na podlahu. Přes kapotu už jsem na cestu skoro ani neviděl, kola odskakovaly od kamenů a už, už to vypadalo, že autu dojde dech. Když se auto přehouplo a já na konci úzké cesty spatřil cíl a dva nechápavé chlápky, kteří na mě koukali.
Jsem nahoře, nebo spíš na hoře -Vârful Cucurbăta Mare (1849 m)! B-) Yes, to byl nářez! Chlápci mi přišli pogratulovat a pozvali mě večer k nim na panáka. Stopy, které jsem viděl na rozcestí, byli od nich, ale v půlce to vzdali. Klobouk dolů před tím autem, dnes dostalo zabrat! Zbytek party dorazil asi po 15 minutách, ale vzali to tou jednodužší cestou. Dominik přišel s láhví rumu, dali jsme si panáčka a udělali pár fotek. Bylo už docela pozdě, slunce zapadlo a tak jsme se vydali dolů najít tábořště. Sjel jsem pomalu dolů a užíval si ty výhledy. Na rozcestí jsem zastavil a čekal na ostatní. Dost se ochladilo.
Když přijeli, oznámili mi, že Prašíkovy se propadá brzdový pedál. To je průser, jsme ve výšce 1800m a musíme sjet dolů. Prohlídli jsme auto, problém je na zadním třmenu, propouští kolem páky ruční brzdy, přetěsnění na místě je bez sady těsnění nemožné. Karel přichází s nápadem, odpojit trubku a zaslepit ji. Když jsme vydiskutovali, jak to provedem, zbývalo už jen obstarat potřebný materiál – šroub a matku M12. Zní to jednoduše, opak je ale pravdou. Nikdo z nás takový s sebou nemá, největší co máme je M10. Zkoušíme to tedy s tím, ale nedaří se ho vystředit a utěsnit. Je zima a tma, jsme unavení a hladoví. Zastavujeme, každé kolemjedoucí auto. vypadá to bledě, když už jsme sehnali šroub, tak nám schází matka. Trápli jsme se s tím dobrou hodinu, když zastavili borci s PickUpem. Vysypali jejich bednu s nářadím, kde bylo vše co jsme potřebovali. Konec dobrý všechno dobré, máme utěsněno.
Je něco kolem 10 večer a my se konečně vydáváme hledat tábořiště. Je tma jak v pytli, zapínáme tedy všechny světla co máme. Náhle jako by byl zase den. Tábořiště nacházíme na planině ve výšce 1500m, rychlá večeře a hlavně pálenka s chlápky z vrcholku. Řádně posilněni jdeme na kutě…
Den 4.
23.08.2022
Rumunsko
Ranní probuzení bylo úžasné. Slunce právě vykukovalo přes horizont a první ranní paprsky rozehřívali zem. Kapičky rosy zářili jako malé perličky rozsypané v trávě. Ta příroda je tu neskutečná. Pokochali jsme se výhledem, dali si snídani, sbalili se a vyrážíme.
Všichni už jsou v autech, když já teprve usedám za volant, otáčím klíčkem, startér točí motorem, ale ten ne a ne naskočit. Co to má být holka? Přece mě v tom, po tom včerejším, výkonu nenecháš! Možná jsem málo nažhavil, tak znovu… a znovu… ale nic, ani škytnutí. 🙁 Do pr…., co teď? Co to může být? Rychlá kontrola v motoru nic neodhalila. Že bych snad včerejším svícením vybil baterku, která teď nemá dost síly motor pořádně roztočit? Michal přichází se startovacím boostrem. Chvíle napětí, několik motliteb a…. motor na první škytnutí naskakuje! Uf, to jsem si oddechl, tak jedem…
Dnešní den nám nadělil asi největší dávku offroadových cest, taky jsme dnes urazili i nejkratší vzdálenost. Užíváme si to, ale na plný plyn. Jen Karel pořád nadává, chudák Michal… Většinu cesty jsem jel jako první a udával tempo. Prašík se za mnou statečně držel a svorně jsme kličkovali mezi výmoly. Na Mimoně jsme vždy na rozcestí počkali. Behěm čekání jsme stíhali vykonat vetšinu potřeb a ještě si uvařit kafe. Ale i tak jsme je za 2-3 zatáčky zase ztratili z dohledu… 😀
Na jednom úseku jsme potkali zoufale stopující místní houbaře. Jejich auto nevypadalo být zcela v pořádku, zastavil jsem s myšlenkou pomoci. Rukama nohama mi vysvětlil, že potřebují kladivo. Zahrabal jsem v nářadí a vytáhl menší kladivo a podal ho Rumunovi. V naději, že budu moci pomoc jsem ho následoval k auto. Jeden z jeho kolegů se právě snažil dostat hevér pod auto, které leželo takříkajíc na pupku. Zhodnotil jsem situaci, co se asi stalo a jak můžeme pomoci. Auto mělo vytržené kolo i s poloosou z převodovky, vyhozený spodní čep a kolo bylo vytočené do pravého úholu vůči směru jízdy. V podstatě je to na odtahovku, oprava na místě zabere hodně času a ten my nemáme. Bylo jich asi šest a očividně si vědí poradit sami. Rozhodl jsem se jim kladivo věnovat a popřál jim hodně štěstí.
Brodíme přes řeky, bláto nám od kol lítá až na střechu. Dokonce i Karel už přestal nadávat a Mimoň stíhá tempo. Jak tak jedeme, tak poslouchám, že mi něco mlátí na přední nápravě. Mám obavy co to může být, teď když jsme na cestách kvůli kterým jsem sem jeli, nechci abych pro nějakou poruchu nemohl pokračovat. Na dalším bodě zvedám auto a sundávám kolo. Hned vidím, kde je problém a padá mi kámen ze srdce. Jen „vyskočil“ stabilizátor z uložení, oprava zabrala jen pár minut a můžeme jet dál! 🙂
Test řidičského umění
O několik kilometrů dále přichází jeden z nenáročnějších úseků dnešního dne. Vražda nemá v nízkých otáčkách skoro žádný výkon, zřejmně netlačí turbo nebo něco podobného. Prašná hlíněná lesní cesta je tak prudká, že se člověk po 10 krocích do kopce začíná zadýchávat. Můžu jet na jedničku a jen občas tam dostanu dvojku. Cesta je vymletá od vody, auta přejíždí hluboké výmoly po třech, někdy jen po dvou kolech. Jedu jako třetí, předem mnou je Mimoň a vpředu jede Prašík, který nečekaně zastavuje. To neměl dělat! Mimoň se už nezvládá rozjet. Michal, Dominik a Honza ho musejí roztláčet, ale zvládl to a jede. Do toho mi přijde na okýko zaklepat řidič Felicie za mnou. S prosbou „ať proboha nezastavujeme, že se pak nemůže rozjet!“ Ujišťuju ho, že mám úplně stejný poroblém. Se závanem připálené spojky se taky rozjíždím, kluci na mě mávají ať je předjedu, přidávám plyn a vrážím tam dvojku! 😀
Takto jedeme několik Zik-Zak 180°-zatáček, když se přede mnou ukázala zatáčka ve které se cesta zvedala snad až do nebe. V nájezdové zóně je navíc hluboká rýha napříč cesty. Rozhoduji se jak to nejlépe projet. Potřebuju rychlost, ale nemůžu moc rychle najet do té rýhy a hlavně ne oběma kolama naráz, jinak mi to vyrazí nejen zuby. Volím současnou rychlost a přejezd šikmo přes rýhu. Pravé kolo to zládá, levé už ale ne… 🙁 zůstávám vyset! LP a PZ kolo v rýze. Nemůžu ani vpřed ani vzad. Kluci se snaží tlačit, ale to zůstává v tomhle kopci bez účinku. „Navyják!“ ještě že ho mám 😎 Vše zapojuju a vytahuju lano, ale to je krátké, nedostanu se s ním okolo stromu… Naštěstí mám ještě úvazy, tohle už klaplo. Napínám lano, vše vypadá dobře, jen asi navyják nemá tolik síly, kolik by v tomle kopci potřeboval. Rozhoduji se pomoct mu autem. Karel přebírá ovládání navyjáku, já se u toho snažím rozjet, ale to je k ničemu jen se povoluje lano a navyják dostává ještě víc zabrat. Po nějaké době se přece jen auto dostává do pozice, kdy už kola nejsou uvízlá v rýze. Za pomoci ostatních, kteří auto tlačili, se zvládám rozjet. Po cestě nahoru už zastavujeme jen jednou, kdy proti nám jede auto. Uhýbáme na boční cestu abysme si mohli dopřát rozjezd. Starší pán s jeho 4×4 nám nabízí, že nás nahoru vytáhne. S úsměvem a poděkováním odmítáme. Ikdyž vímě, že toho můžeme litovat, ale tohle je Gumbalkáááán! 😀
Nakonec už bez větších problémmů dojíždíme k Checkpointu. Z mapy zjišťuji , že jsme na úseku asi 3 km překonali 450 metrů převíšení, což odpovídá průměrnému stoupání asi 15%. Na silnici v pohodě, v terénu už to taková sranda není. Je už dlouho po poledni, ale k obědu jsme se doteď nedostali. Dáváme odpočinout autům i sobě a chystáme si piknik. Dominik toho využívá k servisu Prašíka, přední brzda se pořád přehřívá. Protočení pístku by mohlo pomoci ho uvolnit, aby začal fungovat jak má.
Po obědě a opravě pokračujeme lesní cestou dál. Vše se nese v poklidném duchu až do místa kde se cesta začíná svažovat z kopce. Je to opak toho co jsme předtím jeli nahoru, jen v horším stavu. Cesta jsou vlastně jen dvě rýhy vymleté od vody a traktoru, které jsou tak hluboké, že vjetí do nich by mohlo být osudné. S auty balancujeme na zbytcích původní cesty, je to jako jízda na kolejích. Volba správné stopy je klíčová. Michal se s Mimoněm vyhýbá výmolu a najíždí bokem auta na svah, tak že už to vypadlo že se převrátí na bok. Ale vše dobře dopadlo. Nejednou se auta při přejíždění mezi výmoly pohupují jen na dvou kolech. Když se dostáváme dolů, potkáváme několik dalších posádek, které si tuhle cestu vybrali směrem nahoru. Nezbývá něž jim popřát hodně štěstí. Težko říct, která z cest je horší… 😀
Po nás potopa
Po asi 100 km zábavy v terénu nás Roadbook přivádí opět do civilizace. Prohlídka města „Cluj-Napoca“ probíhá stylem „Drive-throw“. Zastavujeme natankovat a u toho si všímáme jak máme v porovnání s ostatními zaneřáděný auta. A to v rumunsku rozhodně nejezdí žádný leštěnky 😀 Další cesta vede do obchodu, kde nakupujeme zásoby na další dny. V tom několika z nás přichází na mobil upozornění před silnou bouřkou. Schodujeme se, že dnes to na kempování v přírodě nebude. Splníme tak i Karlův sen vyspat se po cestě aspoň jednou v posteli a dát si teplou sprchu. Ukolujeme ho tedy hledáním ubytování mezi tím než dojedeme na dnešní poslední Checkpoint. Než jsme stihli naložit nákup do aut, obloha potemněla a zvedl se vítr. Začíná pršet dřív než jsme odvezli vrátit vozík. Během několika minut se silnice proměňujíe v řeku, z oblohy doslova tečou souvislé proudy vody.
Vyjíždíme z města, déšť lehce polevuje, ale na silnici je stále tak 10cm vody, kterou kanály nestíhají polykat. Náhle se ozývá Karel do vysílačky: „Za 400m vlevo.“ Nechápu proč a tak volám zpět, ale než se Karel vyjádřil, bylo pozdě na odbočení. Nicméně on ani nepochopil zadání úkolu, kde najít ubytování. Dominik naši debatu ve vysílačce už neunesl a řekl, že se o to postará. Mezitím dojíždíme k podzemnímu komplexu „Salina Turda“, do kterého jsem se chtěl podívat, bohužel už je po zavíračce. Tak snad někdy jindy. Už skoro neprší, Dominik stále hledá ubytování na internetu. Booking tu, ale moc dobře nefunguje, tak se vydáváme na vlastní pěst podle mapy objet pár penzionů ve městě. Bez úspěchu. Dominik po dlouhém hledání nachází penzion na půl cesty k dalšímu bodu, to se nám líbí. Ať už jsme tam, dneska toho máme plné zuby!
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Přijíždíme do malé vsi, kde lišky dávají dobrou noc. Silnice skončila před 5km, mosty přes řeku tvoří někdy jen několik klád bez zábradlí. Některé domy drží pohromadě jen kůly podpírajících obvodovou zeď a podlahu v přízemí. Zastavujeme před penzionem, jehož styl sem svou moderností tak úplně nezapadá.
Dominik vystupuje z auta se slovy „Vy mě zabijete…“.
„Co tím chceš řízct?!“ ptám se nechápavě.
„Před týdnem jsem hledal hotel na dovolenou na příští rok a ta aplikace si to pamatuje, takže máme rezervaci na 28.08.2023…“ 😀
Nemáme slov a jen se smějeme. 😀 😀
Je celkem pozdě, není tu signál a v penzionu na nás nikdo nečeká. Dominik neztrácí hlavu a jde se zeptat do místní hospody. Nachází tam místního důchodce, který překvapivě dobře mluví anglicky. Dozvídáme se, že jeho dcera tu má penzionek a když půl hodiny počkáme, tak nás ubytuje. Nabídku s nadšením přijímame. Za pár minut ji následujeme k domu, kde parkujeme auta. Paní bohužel anglicky nemluví a tak přecházíme na klasickou řeč rukou a nohou. Po půl hodině čekání než nachystala pokoje, nás i s mužem přichází řádně přivítat s láhví domácí pálenky. Na oplátku přinášíme českou pálenku a pivo. Do první, do druhé, třetí…. a už nevím do kolikáté nohy. Domácí nám přejí příjemnou dobrou noc a odcházejí. My ještě chvíli pokračujeme v počítání nohou, vaříme večeři, ale pak nás únava donutí jít na kutě. POSTEL! 😀
Den 5.
24.08.2022
Rumunsko
Ranní vstávání nebylo tak úplně na jedničku. Asi jsme se večer trochu přepočítali. Sprcha, kafe, teplá snídaně a Brufen mě postavili opět na nohy. Poklidili jsme, pobalili věci a chystali se k o odjezdu. Když jsem donesl věci k autu, tak mi Honza říká, že mám prázdný kolo. To jsou mi vtípky po ránu… Obcházím auto a zjišťuju, že to nebyl vtip. Prední kolo je prázdné… Sundávám ho a pod vodou zjišťujeme kde to uchází. Je to na blbém místě a nejsem si jistej, že by to knot, který mám, zalepil. Neuchází to tolik, tak pojedeme a po cestě najdeme nějaký pneuservis kde to nechám zalepit.
Prvním bodem dnešního programu je „Hledání domu s číslem 22, který už tu dlouho nebude“. Po hodině cesty a když už nám zbývalo jen asi 15 minut k bodu, narážíme na problém – zákaz vjezdu. Hledání jiné cesty je neúspěšné, respektive znamenalo by několikahodinovou objížďku bez záruky na úspěch. Během rozhodování co budeme děla, musíme z cesty uhnout dumperu velikosti menšího rodinného domu.
(Foto: www.skeltonassociates.com)
No to nám v rozhodování moc nepomohlo…
„NO RISK, NO FUN“
Posraný až za ušima, vyrážím vpřed, ostatní mě následují. Cesta je široká, ale vypadá jako čersvě poorané pole. Pomalu vykukuju do každé zatáčky jestli něco nejede.
„Koloběžka!“ ozývá se z vysílačky.
Jeden z těch dumperů vyjel z poza stromu. Uhýbáme na stranu, řidič na nás nechápavě kouká, ale vše prochází. Jedeme dál a potkávám ještě asi dva takové, vše probíhá v poklidu. Když tu přijíždíme na konec cesty. Před námi je obrovská hromada kamení, ale v mapě je tu cesta. To není možný, někudy ty dumpery jezdit musí. Jedu se podívat na opačnou stranu než ukazuje mapa. A to se vyplácí, je tu cesta nahoru. Vyjíždíme po ní a hned to vše začíná dávat smysl. Jsme na nové hrázy přehrady, která je právě ve výstavbě. Dále se napojujeme na původní klikatou cestu vedoucí okolo přehrady a po několika kilometrech dojíždíme do cíle. Zde nacházíme několik domů až po střechu zatopených zářivě zelenou vodou.
To místo má zvlášťního ducha. Chvíli jsme se tu kochali, než jsme se vydali na cestu zpět. Výjezd od vody na cestu do prudkého kopce zarostlého mokrou trávou nám dal trochu zabrat, ale to nás jen tak nezastaví. Jedeme ostražitě, neboť je to tu celkem o hubu, ale i tak si tu užíváme.
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Totální ignorace
Z přehrady se vracíme stejnou cestou jakou jsme přijeli a zastavujeme u servisu, který jsem si po cestě tam vyhlídl. Jdu se domluvit do kanceláře, ale nikdo tam není, tak čekám přede dveřmi a porozhlížím se po garáži odkud kdo přijde. Nikdo nepřichází, jen dva týpci se po mně poohlíží, ale pak si zase hledí práce a nebo rozhovoru s někým jiným.
Po dobrých 15ti minutách se jeden uráčil přijít. Svou zrezavělou lámanou angličtinou vysvětluju, co potřebuju. Mám najet do garáže. Následně přichází jiný mechanik a tak mu znovu vysvětluju co je třeba. Vypadá chápavě, sundává kolo z auta a já mu ukazuji kde je problém. On vyšroubovává ventilek z kola a následně odchází. Předpokládám, že šel pro záplatu někam do skladu.
Po dalších 15ti minutách se pikolík stále nevrátil a co víc, s údivem zjišťuju, že v garáži nikdo není, všichni někam zmizeli… to co je? Procházím se po garáži, ale opravdu nikde nikdo. Když zaslechnu hlasy z té nejzadnější místnosti. Oni si dělají pauzu! To nemyslí vážně!
Dalších 15 minut uběhlo, když přišel, teď už třetí mechanik v pořadí. Dobrá tedy, už jsem nervózní, ale do třetice všeho vysvětluju co je třeba. Mechanik se moc netváří a odchází. Si snad ze mě delají srandu! Takže dalších 15 minut?! Naštěstí ne, za chvíli se vrací s tím prvním mechanikem. Ten tam během pár chvil vráží knot, který jsem tam dávat nechtěl. No potěš, doufám že to teda vydrží!
Mezi tím přijíždí několik dalších posádek s podobnými problémy, nekteří kupijí hned 4 pneumatiky, protože ze 4 náhradních už píchli nebo prorazili všechny. Tak to máme dobrou bilanci, říkám si. Po hodině se můžeme konečně vydat na cestu.. hurááá!
Na dalším bodě se k nám dostává volání o pomoc, kousek od nás sjelo auto z cesty. Jedeme tam, následuje nás ještě několik aut. Když jsme namístě a domlouváme se jak auto nejlépe vyprostit, přichází zpráva, že za námi jiné auto, které je vyprostí navyjákem. Opatrně se tedy vyhýbáme a bez užitku pokračujeme dál v cestě. Projíždíme přes hory a doly, cesta se mění každým kilometrem, hlína, štěrk, asfalt a zase hlína. Člověk si může ukroutit hlavu nad těmi výhledy.
Na široké štěrkové cestě se snažím s autem driftovat. První pokus nebyl nic moc a při druhém končím v šípkové keři…. 😀 Náhon i ruční brzda na přední nápravě… Tohle je auto je k ničemu! 😀 ale nic se nestalo, jedeme dál 😎
Déjà vu
Dorážíme do centra města „Alba lulia“, nebo spíše k pevnosti z 18. století ve tvaru sedmicípé hvězdy. Projít branou dovnitř, je to jako branou času jedním krokem novodobého města rovnou do středověku. Ikdyž je zde už hodně nového, ten starý duch tu stále je.
Je čas oběda, rozhodujeme se dát si něco zde v restauraci. Do oka nám padla restaurace v útrobách opevnění. Super nápad a příhodný design, ale ta obsluha. Nadpis napoví… jako bych to už někdy zažil? Ano, správně. Před pár hodinami v pneuservisu, nekonečné čekání na to až nás někdo obslouží. Nevím co děláme špatně, ale jídlo o jednom chodu zabralo 2 hodiny… no nic, jedeme dál. Musíme na to šlápnout, dnes jsme ztratili dost času a cestu máme ještě dalekou.
Projížíme přes pohoří „Șureanu“, cesty jsou klikaté a terén náročný, ale my si to jako vždy užíváme. Napojujeme se na Transalpinu a pokračujeme po ní k poslednímu bodu dnešního programu. Než se setmí nacházíme tábořiště na malé mítině vedle silnice. Původně jsme chtěli kempovat někde u vody, ale jsme v oblasti národního parku a všude jsou zákazy vjezdu. Mítina však leží asi 2 m pod úrovní silnice a sjezd na ni je relativně prudký. Ráno bude sranda se odsud vyhrabat.
Dnešní večeři si ugrilujeme. Místo jsme vybírali účelně, ohniště už tu někdo vybudoval. Zbývá nachystat dřevo. Zde přichází ke slovu motorvá pila, kterou jsem bral pro případ, že by na cestě byly popadané stromy. To se zatím nestalo, ale svoji službu si muže odkroutit i takto. Během několika minut společné práce je dříví nařezané, nasekané a oheň už praská. Po večeři a několika pivká i tento den končí.
Den 6.
25.08.2022
Rumunsko
Po probuzení do mlžného rána následovala klasická ranní procedura. Michal večer neprozřetelně vyhodil do pytle balíček zkaženého masa, ale pytel zůstal vedle auta na zemi. Jeden z potulných psů to vycítil a pustil se do toho. Pytel byl po celém place a pesan spal u nedalekého stromu. Vše jsme poklidili a chystali se k odjezdu, sedám za volant, otáčím klíčkem a… nic! Dopr…, už zase! Ale ted už víme co s tím.
„Booster!“ volám na Michala. Ten ho vytahuje z auta a se skloněnou hlavou zjišťuje, že ho Kájův synátor v noci úplně vybil. Ha-Ha… No co, potřebujeme jen více proudu, to už víme. Snadné, řekl by každý, to co však následovalo, bylo něco úplně jiného. Startování přes kabely z druhého auta, výměna baterky a asi milión dalších pokusů o oživení mrtvoly. Nic, ani škytnutí! Potřebujeme startovací sprej, ten nikdo nemá, nebo aspoň něco s nižší zápalností než nafta. Čistič na brzdy! jen doufám, že to neroztrhne celý motor… Startuju, kluci stříkají čistič do sání. Po chvíli motor se zvoněním, jako bych cyklicky mlátil kladivem do kovadliny, naskakuje. Trhá mi to uši, ale musím motor chvíli nechat běžet, aby se trochu prohřál a doufat, že pak už naskočí sám. Zvonení se trochu sklidnilo, ručička teploty se pohnula na 60°C. Dýl to nevydržím, vypínám motor a modlím se aby teď už naskočil sám. Tak se i děje! Paráda, přehazujeme baterku zpět do Prašíka a vyjíždíme. ***Poučení: Tohle nikdo neopakujte, nebo aspoň nesundávejte celou hadici sání, jako my 😀 ***
Vyjíždíme. To je silné slovo, spíš se škrábeme zpátky na silnici. Vražda to zvládá až na druhý pokus za pomoci kouřových efektů. Mimoň to moc nezvládá, chystám se ho zapojit na lano, ale Michal odmítá. Poslední pokus na plný plyn, pod hranou vrcholku tlačíme a je venku. Teď už jen Prašík, rozjíždí se a vyjíždí na první pokus až na cestu. No jo, to se mu to machruje, když to od nás odkoukal… 😀
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Jedeme po Transalpině až nahoru na „Transalpina View Point“. Vraždě se klikatou cestou do kopce moc nechce, ale drží se. Po cestě potkáváme osla stojícího u cesty, vypadá jako vytesaný z kamene. Na vrcholku se rozehříváme na slunci, které je ještě nízko nad obzorem a s Dominikem kontrolujeme cestu v mapě. Máme před sebou ještě pořádný kus cesty a zítra musíme dojet do cíle. Ujímám se vedení a nasazuji „svižné“ tempo. 😀 Cestou z View Pointu potkáme opět toho osla. Nepohl se snad ani o milimetr. Další osel zatarasil jednomu nešťastníkovy cestu do auta. V jiné zatáčce se zase jeden bača rozhodl převádět ovce přes cestu. Je to rozmanitá krajina…
Země zvířátek
Osel, ovce, toulaví psi… Krávy se tu volně procházejí po silnici a pasou se v příkopech okolo nich. Kontakt se zvířaty je tu na denním pořádku.
Po Transalpině následoval asi nejdelší přejezd mezi Checkpointy. Cesta na „Transfăgăraș“ nám zabrala asi 6 hodin. Z toho jsme asi 45 minut ztrávili v koloně pod vrcholkem. Tu způsobilo velké množství turistů a málo místa na parkovišti. Když jsme se konečně rozjeli a přehoupli se přes vrcholek, bylo už dávno po poledni. Rozhodli jsme se však zde zastavit na oběd u stánku při cestě. Koupili jsme několik druhů místních sýrů, uzenin i pečiva… bylo to výborné.
Aby těch zvířátek nebylo málo, u jezera „Lacul Vidraru“ se na nás přišli podívat medvídci… 😀
Během naší další cesty jsme polemizovali nad bezpečností místních komunikací vzhledem k jejich stavu. I přes to jsme dnes urazili 470km, což je nejvíc co jsme tento týden za jeden den zvládli. Ve městě „Târgu Jiu“ jsme zastavili u největšího „dilda světa“, jak někteří říkají skulptuře v parku.
Většina dnešních kilometrů byla na silnici a tak, když jsme dorazili k „měsíční krajině“ bylo třeba si to trochu užít. O:-) Hlídač však nebyl stejného názoru jako já, tak jsem po cestě vatrestal aspoň jednu kaluž. No ve výsledku to bylo asi naopak, ona vytrestala mě, jelikož jsem jel s otevřeným oknem. Co se stalo si každý zvládne domyslet… 😀
Dnešní cestu jsme zakončili na vyhlídce nad dědinkou „Ponoarele“, kde jsem těsně před západem slunka zakempovali. Dnes jsme zvládli dohnat veškeré ztráty a zítra nám zbývají poslední čtyři body a pak cíl.
Text:
Hlavní role:
Účastnící zájezdu:
Vedlejší role:
Foto:
Martin Vrba
Vražda (Citroen Xantia Break), Prašík (VW Passat), Mimoň (VW Golf Variant)
Martin Vrba, Ondřej Kubica, Michal Šťastný, Karel Křenek a syn, Jan Bartoň, Dominik Gwizdž
David Vrba s rodinou
Martin Vrba, Jan Bartoň a další